Možnost 156 duben 2023

Jsme uprostřed a nevidíme na kraj. Je to jako v lese: na někoho spadne větev a on se domáhá, aby nějaká autorita určila „kdo za to může“. Všichni se domnívají, že mají právo na štěstí, ale mají právo jen na to „být uprostřed“ – uprostřed všeho, což jim nezaručuje vůbec nic.

Tato Možnost byla psána s radostným pocitem, že žít se má a žít se dá, i když jsme uprostřed lesa temného, mrholí, je zima, i když už by mělo být jaro, a vyhlídky? Jaké asi mohou být vyhlídky v hustém lese, kde slyšíme, že poblíž nás se kácí a létají třísky.
Ale pak potkáte pána, který vede za ruku chlapečka a ten chlapeček… ale ne, třeba si to přečtete uvnitř.

Přes všechnu zimu a tmu jde o možnost, ze které prosvítá velikonoční radost a jarní větřík, svěží, také krásné slovo. Svěží vítr. A také se tu objevují vzpomínky, ale právě vzpomínky na svěží vítr.