Možnost 91 zima 2005/2006

Plány konkretizují to, co máme v úmyslu, rozpracovávají.
„Kde jsou, kdepak jsou, naše velkolepé plány“ - to je sentimentální reakce na optimistické
století technických úspěchů a představy, že jsme schopni organizovat budoucnost,
„dohonit a předhonit“ a žít v zemi, kde se popletl zítřek s dneškem a včerejškem.
Nezajímají mě plány, zajímají mě úmysly. Plán prozradí leccos o organizační rutině,
technice, logistice. Úmysl prozrazuje hodně o hodnotách, rámcích, které jsem ochoten
respektovat, úběžnících...

Žijeme v době plánů bez úmyslů, v době špatně kladených otázek. Dá se na to nazírat
z různých stran, tak jako to dělá tato Možnost: mimo jiné ukazuje, že k budoucímu se
nemusíme vztahovat ze současnosti, z toho, co chceme, co „potřebujeme“, co se ve svém
dění odvíjí z minulého. Budoucnost je to, co přichází. A nám chybí pokora a modlitba na
dobrý úmysl.