Možnost 110 jaro 2011
Aby mohl být člověk sám sebou,
musí mít také možnost být někým jiným.
To se nabízí, být sám sebou je těžší,
než být chvíli tím a chvíli jiným jiným.
Napětí a konfrontace mezi dvěma odlišnými „mody“ ve vztahu k budoucímu jsou nesporně
součástí kultury. V literatuře je podstatným vyjádřením toho povzdech pobrekávajícího kluka z Knoflíkové války: „Kdybych to byl býval věděl, tak bych sem byl býval nechodil“. Je to v protikladu k tomu, jak odpovídá šaman Don Juan na Castanědovu otázku, zda umí uhnout vystřelené kulce: jen pokrčí rameny a odpoví: „Nevím, nechodím tam, kde se bude střílet“.
Liška Ryška říká: „Dej zlatému koni obyčejnou ohlávku, nedávej mu zlatou, která tam visí na
zdi“ – tedy Liška Ryška ví, co se stane, když. A ví, proč to říká, aby hrdina nepodlehl svodu. Ale hrdina samozřejmě svodu podlehne, neposlechne, obrazně: otočí se stejně jako Lotova žena. Ryška stejně nezabrání tomu, že se příběh naplňuje až k hořkému „bodu obratu“. V příběhu má smysl, že něco o budoucím víme, před budoucím nestojíme sami. Pak má smysl, že skrze selhání člověka v situacích dochází k samému vypití pohárku hořkosti až do dna. Toto vše pro nás není nijak „divné“ – podobné motivy v pohádkách nás nijak neurážejí. Proč? V jistém smyslu je sami dobře známe.
Při prohlídce poznámek v bloku zjišťuji, že záznamy blábolů těch, kdo neaspirují, jsou zhusta vlídnější než cílevědomé řeči mnohých.
(Sh):
část I sám sebou 3
napadlo mě 5
mušle 7
hejno havranů 8
bláboly 9
chlap 10
pop music 11
část II
O čase (část) 13
Nezrazovat řečí 16
Čest 17
Věci světa 21
část III
Tabák, alkoholické nápoje
a marihuána 27